Tenkrát Koloušek myslel že už nikdy nebude zpívat, ale jak se později ukázalo hlasivky nebyly poškozeny. Nyní mohl opět křičet aniž by ho bolelo v krku. A to už měl nějakej ten čtvrtek chřipku. Pořádně toho využíval hlavně v parku plném důchodců. Tady ho nikdo neslyšel, když křičel.
Slunce pomalu zapadalo a stále popocházel kolem toho čalounictví, dal si potáhnout křeslo od strýce. Stačilo došít pár knoflíčků a bude zase skvostné. Usadí ho do mezipatra k oknu, je tam hodně světla a jen ta fuchsie ho bude otravovat přes opěradlo hlavy. Hrabat se mu ve vlasech. Nechá ji tam, páč tam byla prostě první.